Summit OSN v režii SGO

„Do konce roku budete mít všichni minimálně tři mimoškolní aktivity!“ zaznělo od paní učitelky Tkáčové v závěru první dvouhodinovky semináře ZSV. Naštěstí byla tak hodná, že nám usnadnila hledání a vyvěsila seznam všech možných soutěží, přednášek, debatních kroužků, různých klubů, … zkrátka, každý si tam mohl něco najít!
Já jsem se na nástěnku ani nepodíval a spěchal jsem na oběd! Koneckonců, bylo teprve září!
Následující den za mnou přišel můj spolužák Kuba Nosek (3. A) a začal mluvit o nějakém summitu. Nejdřív jsem vůbec nechápal, o čem je řeč, ale ke konci přestávky mi došlo, že jde o jednu z možných akcí, který se můžeme zúčastnit. Řekl mi, že o tom mluvil ještě s Vojtou Rossmanithem (3. C) a ten že se o to taky zajímá.
Název zněl slavnostně: Pražský studentský summit! Tak jo, jdem do toho, řekli jsme si. Ještě to odpoledne jsme zjistili, že PSS nabízí tři modely: Model OSN, Model NATO a Model EU. Model NATO je pouze pro vysokoškoláky a v Modelu EU jsou „pouze“ evropské země, jednacím jazykem je angličtina a každý je tam sám za sebe. Proto jsme se dál zajímali pouze o Model OSN.
Začali jsme hledat podmínky, jak se do PSS dostat. Stále jsme však víceméně nevěděli, o co jde! Na stránkách studentsummit.cz jsme se dozvěděli, že možnost přihlásit se mají všichni studenti středních škol. Jedinou podmínkou bylo napsat esej na určité téma. Témat bylo pět nebo šest. My jsme si vybrali: Cenzura internetu z pohledu čínského studenta.
Domluvili jsme se, že každý napíšeme jednu esej a někdy potom si sedneme a z těch tří uděláme jednu! Skvělý nápad!
Tři dny před posledním termínem odeslání eseje jsme se sešli a zjistili, že nikdo nic nemá! Abych byl upřímný, nakonec to dopadlo tak, že celou esej napsal Kuba (já a Vojta jsme k tomu taky něco přidali, ale největší podíl byl Kubův). Dílo jsme odeslali a nezbývalo nám nic, než čekat. Pořád jsme však nevěděli, co to ten PSS vlastně je!
Dva týdny se nic nedělo, ale my přesto začali zjišťovat nějaké další podrobnosti.
Dozvěděli jsme se, že když dostaneme za esej hodně bodů, můžeme si vybrat stát, který bychom chtěli zastupovat. Proto jsme samozřejmě okamžitě začali hledat státy, které mají trojčlenné zastoupení v OSN. Nakonec jsme se dohodli, že kdybychom si skutečně mohli vybrat, vezmeme si Norsko. Hospodářsky i průmyslově vyspělý stát se školstvím na vysoké úrovni a téměř stoprocentním pokrytím spotřeby elektrické energie z vodních zdrojů!
Po jisté době (asi v polovině října) jsme dostali e-mail, ve kterém nám gratulovali, že jsme byli přijati do Modelu OSN, nicméně, že naše esej nebyla tak dobrá, abychom si mohli stát vybrat sami, a proto nám byla přidělena Burkina Faso.
Když jsme si tuto zprávu přečetl já, nejprve ze všeho jsem vygoogloval Burkinu Faso, v životě jsem o ní neslyšel! Zjistil jsem, že je to nepříliš bohatý (čti nesmírně chudý!!!) stát severozápadní Afriky.
Dále stálo v e-mailu, že Burkina Faso má zastoupení v Programu OSN pro životní prostředí (UNEP), Radě pro lidská práva (HRC) a v Organizaci OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO). Kuba si ihned zamluvil HRC, Vojta UNESCO a na mě zbyl UNEP.
Nakonec to byla pro mě největší výhra, ale v té době jsem to ještě nevěděl!
Už tehdy jsem se sice považoval za ekologicky myslícího člověka se zájmem o přírodu, ale po absolvování celého ročníku PSS v UNEPu za stát, kde není prakticky nic než poušť, konečně můžu prohlásit, že o ekologii a životním prostředí něco vím!

Pátého listopadu! Horečně očekávaný den. První workshop!
Tam jsme bohužel jet nemohli!
Nicméně 26. listopadu se konal druhý workshop a na ten jsme konečně vyrazili!
Dva dny předem jsme si koupili jízdenky do vlaku Opava – Praha a doufali jsme, že ve tři ráno budou vagony prázdné a kupé budeme mít sami pro sebe!
Ve čtvrt na čtyři jsme se v Ostravě soukali do přeplněného vlaku a doufali, že cestou všichni vystoupí! Nevystoupil skoro nikdo!
V osm hodin jsme my vystoupili v Praze a vydali se směr Vysoká škola ekonomická, kde se workshopy konaly. Už tehdy jsme byli dost unavení!
Ale hned uvítání nás probudilo! Věci jsme si uložili do skříněk a šli jsme se zapsat, že jsme dorazili. Tam jsme dostali každý visačku se jménem našeho státu a dál jsme pokračovali do obrovské haly, kde se měla konat dopolední přednáška.
Jelikož popisování všech tří (celkem jich bylo pět) workshopů, které jsme navštívili, by bylo na dlouho a já se chci dostat i k závěrečné Konferenci, zkrátím to do několika vět.
Každé dopoledne byla přednáška zajímavého hosta (Tomáš Halík, Eliška Hašková Coolidge, Michal Brodža, Radim Palouš a jiní) a odpoledne jsme se rozešli do svých orgánů a tam jsme se dozvídali všechno možné o jednotlivých bodech agendy (u mě to byla desertifikace a deforestrace, nadměrný rybolov, stabilita energetických sítí a rozvoden), dále jsme se učili jednací řád, jak jednat, jak reagovat, jak podávat formální a technické otázky.
Na třetím a čtvrtém workshopu už jsme zkoušeli jednat, psát stanoviska, zprávy a rezoluce.
A osmého března konečně přišel ten den, na který jsme se těšili úplně nejvíc!
Sbalili jsme společenské oblečení, leštidlo na boty, spoustu papírů, foťák a odborné časopisy a vydali jsme se směr Praha!
Ubytovali jsme se v předem připraveném hotelu Prokopka a celý večer jsme s Vojtou pracovali na projevu, který měl jeden z nás následující den přednést. Když jsme s ním konečně v jednu ráno byli spokojeni, mohli jsme usnout a nechat si zdát o zítřku.
Brzo ráno jsme si uvázali kravaty a hurá do hotelu Ambassador na Václavském náměstí, kde se mělo odehrát slavnostní zahájení závěrečné Konference Pražského studentského summitu.
Bylo to skvělé!
Zezačátku byly proslovy významných osobností české politiky, například Bohuslava Svobody (primátor města Prahy), ale odpoledne po obrovském a nepředstavitelně dobrém obědě přišly na řadu projevy nás, mladých delegátů. To už bylo o něco horší, protože když jsme je tak poslouchali, začínali jsme být s Vojtou lehce nervózní!
Když jsem uslyšel jednoho z předsednictva říct: Burkina Faso, začaly se mi třást ruce.
Vzal jsem si tedy náš proslov a pomalým krokem jsem šel k řečnickému pultu.
Co se dělo potom, si moc nepamatuji, vím jen, že o 50 sekund později (pro všechny projevy byl minutový limit) jsem šel stejnou cestou zpátky a cítil jsem obrovskou úlevu!
Před více než pěti sty lidmi jsem nikdy nic neprezentoval. Až teď! A i přesto, že jsem byl předtím poněkud vyděšený, to bylo skvělé!
Následující tři jednací dny mi splývají. Vždy v sedm ráno jsme vyšli na metro a v šest odpoledne jsme se vraceli zpátky, do jedné nebo do dvou jsme pracovali na rezolucích a to se pořád opakovalo!
Ale Burkina Faso zaznamenala několik úspěchů. Mohli byste říct, že takový malý a chudý stát nemá nijak velké slovo, ale přesto jsem coby její delegát byl jednou předkladatelem a dvakrát garantem rezolucí, které byly všechny přijaty a schváleny!
Na konci třetího jednacího dne bylo vyhlášení nejlepších delegátů každého orgánu.
Když přišel na řadu UNEP, byl jsem mile překvapen, když jsem byl zvolen „skokanem roku“, což mi pak paní předsedkyně vysvětlila nějak takto: „Jsi tady poprvé a už jsi celkem dobrý!“
A tím to vlastně skončilo.
Nejlepší na tom bylo to jednání, kterému jsem paradoxně věnoval nejméně času.
Ne proto, že bych nevěděl, co napsat, ale prostě proto, že něco takového se musí zažít!
A z toho důvodu se budu příští rok těšit, že se možná s některými z Vás na 18. ročníku Pražského studentského summitu potkám!

Šimon Pepřík,
delegát Burkiny Faso

Kategorie: Základy společenských věd