Zpěv Galského kohouta

p1090600Od posledního zájezdu do Paříže uplynuly tři roky, když se studenti Slezského gymnázia opět sešli v autobuse, který mířil do země Ludvíka XIV. a Charlese de Gaula. Letošní trasa zahrnovala kromě romantické francouzské metropole i regiony Bretaň a Normandie a slibovala tak širokou škálu zážitků.
Do Bretaně jsme dorazili po více než 24 hodinách jízdy. Toho prvního francouzského večera se před hotelem F1 vyplížilo z autobusu 49 shrbených mátoh, jejichž páteře vymodelované dlouhou cestou do tvaru autobusového sedadla se jen těžko navracely ke vzpřímené chůzi. Během noci se naštěstí podařilo počínající skoliózu zažehnat, a tak jsme k prohlídce města Vannes nastoupili už zase se vztyčenými hlavami. Někteří reptali na počasí, neboť nás Bretaň vítala vytrvalým deštěm. Snažila jsem se pozvednout náladu skupiny líčením dramatické keltské minulosti Bretaně a nabádala všechny, aby si představili, jak se promočení Keltové zasmušile noří z mlhy, aby a) ulovili divočáka b) zlatým srpem nažali jmelí cizopasící na blízkém dubu. Ve Vannes mi promokl knižní průvodce a mapka, podle níž jsem skupinu vedla se stala nečitelnou. Naštěstí se většina bretaňských měst vyznačuje shodným půdorysem: centru sevřenému masivními hradbami dominuje skvostná gotická katedrála, jejíž věže jsou viditelné z daleka. Díky tomu se nám podařilo dojít až do malebných uliček vnitřního města, kde jsme pak díky promyšlenému systému pátracích týmů dohledali zbylé význačné body. Jedním z nich byla například dvojbusta s názvem Vannes a jeho žena, která je dnes považována za symbol města. Počasí zřejmě seznalo, že nás nezdeptá, takže z Vannes do Carnacu jsme již uháněli pod modrou oblohou.
Carnac byl můj sen. Znala jsem obrázky z knih a internetu, zjistila jsem si fakta, hypotézy, mýty i fantastické teorie šílených vědců. Nic z toho se ale nevyrovná osobnímu zážitku. Za obzor uplývající řady kamenů vybudovala v Bretani ztracená civilizace ještě pár tisíc let předtím, než Egypťané vůbec pomysleli na pyramidy. Historiky i mystiky však trápí už celé věky otázka PROČ? Pomineme-li možnost, že se jednalo o zakázku komixového Obelixe, nabízí se ještě následující alternativy: Snad se jednalo o památník dávného kmene Vennetů, kteří se odmítli poddat Římu a byli proto téměř vyhlazeni. Snad šlo o astronomický nástroj, prehistorický kalendář nebo seismologickou pozorovatelnu. Jedna legenda pak vypráví o keltském mágovi (v jiné verzi o zbožném poustevníkovi), který proměnil v kámen celou římskou legii – je-li to pravda, pak měl dotyčný smysl pro vojenskou hierarchii, protože kameny-důstojníci jsou větší než kameny-vojáci. Výčet možností, s nimiž odborníci i laici během dějin přicházeli by byl nekonečný a postupně bychom se dostali až k myšlence, že celý Carnac je obrovská runway navádějící na přistání mimozemské koráby.
Z Carnacu jsme zamířili konečně na mořské pobřeží. Na mysu Fréhel jsme vystoupili na jeden z četných bretaňských majáků. Z horního ochozu jsme dohlédli až k pevnosti La Latte, která je stále tak přesvědčivě středověká, že sem chodí hollywoodští režiséři natáčet historické velkofilmy. Pohled na opačnou stranu nabízí už jen mořskou hladinu kanálu La Manche a kdesi daleko, kam oko nedohlédne, pobřeží odvěkého francouzského nepřítele, Velké Británie. Samotný mys je přírodní rezervace. Mezi parkovištěm u majáku a hrotem mysu vládne poměrně čilý turistický ruch. Když se ale vydáte opačným směrem, pohltí vás během deseti minut vřesoviště a hlodášové trní. Po kozí stezce se dostanete až na okraj útesu, kde můžete nastavit tvář větru od moře, vdechovat slaný vlhký vzduch a vstřebávat každým kouskem těla Bretaň takovou, jak ji znávali Keltové. A protože každý Čech i Moravan má v sobě taky kapku keltské krve zděděnou po pravěkých Bójích a Volcích, ozývá se i nám v uších šepot bretaňské krajiny, která vypráví příběhy jazykem známým a tajemným zároveň.
Následujícího dne jsme vyrazili nejprve na prohlídku městečka St Malo. Opevnění města navrhl a jeho stavbu řídil můj oblíbenec Sébastien Vauban. Geniální architekt, který si jako jediný tykal s Ludvíkem XIV., odvedl svou zakázku v St Malu dokonale, takže město se stalo nedobytnou pevností. Za druhé světové války otevřelo brány Němcům. Ti si zamnuli ruce, dobře za sebou zavřeli a neotevřeli už nikomu, takže koncem války museli Spojenci ze vzduchu vybombardovat celé centrum, jinak by tam německá posádka seděla ještě v 60. letech. Malouinci se ale nedali zdeptat. Odklidili trosky a pak 5 let sbírali po celé Francii fotografie, pohlednice a nákresy předválečného St Mala, aby je pak během dalších deseti let znova vzkřísili. Nás však více než domy a hradby zaujaly pláže, které se rozkládají před hradbami města. Smočili jsme nohy v kanálu la Manche, posbírali mušle, nafotili skupinová fota na skaliscích a zatraceně se nám nechtělo zpět do autobusu.
p1090660Cestovní plán však byl neúprosný. Útěchou nám bylo, že míříme k jednomu z klenotů Francie, Pyramidě moří, k Mont St Michel. Podnět ke stavbě „Zázraku“, jak se někdy celému klášternímu komplexu přezdívá, dal archanděl Michael osobně. Ve snu se zjevil biskupu Aubertovi z nedalekého Avranches a přesně popsal, jak si dílo představuje. Biskup se ráno šel podívat na skálu, kterou anděl označil, zhodnotil, že stavět klášter uprostřed pohyblivých písků je nesmysl a hodil celou záležitost za hlavu. Archanděl to ale myslel vážně a aby Aubertovi důrazně připomněl, kdo tady velí, vypálil mu prstem do lebky díru. Aubert s dírou v hlavě už nediskutoval a začal Michaelův smělý architektonický záměr realizovat. Trvalo to 500 let, než byl komplex dokončen. Různé části stavby se někdy i několikrát zřítily, desítky dělníků zaplatily životem, když se zřítili ze skály, utopili v pohyblivých píscích nebo je zastihl rychle postupující příliv. Michael dnes klidně shlíží ze špičky nejvyšší věže na turisty, kteří si kupují kebab a palačinky a okouzleně vzdychají pod vznosnými románskými a gotickými klenbami. Určitě si říká, že to stálo za to.
p1090711Mont St Michel tvoří pomyslný předěl mezi Bretaní a Normandií. Normandii proslavil Vilém Dobyvatel, který dobyl roku 1066 Anglii, a především invaze Spojenců za druhé světové války. Čekala nás tedy nejen cesta autobusem, ale též cesta v čase. Ze středověkého kláštera do válku připomínajícího Colleville. Colleville je dnes pokojná normandská vesnička. Pláže pod ní ale měly 6. června 1944 ke klidu daleko. Počasí bylo takové, že by psa nevyhnal, a vody kanálu la Manche překonávaly pod příkrovem mlžné tmy tisíce plavidel. Na normandském břehu pak nastalo peklo. Spojenecké síly tvořili často mladíci, kteří prožili celou válku v záloze. Náhle byli vrženi do reality boje v jeho nejkrutější podobě. Pláž pod palbou, promáčená uniforma, písek v ústech, slaná voda v očích, velitel nikde, nad hlavou sviští kulky, napravo dopadá granát, výkřik bolesti, který náhle ztichne… a děsivé očekávání, kdy se i jim do těla zavrtá palčivá bolest. Kam jít? Co dělat? Kde se schovat? Otázky prolétnou mozkem a mísí se se vzpomínkami. Všichni za společnou věc, přesto v ten okamžik každý z nich tak zoufale sám se svým strachem. Nahoře na útesech brání německá mládež určené kóty. Také pro ně je to první skutečný boj. V panice pálí kulometem na všechno, co se na plážích pohne… tytéž otázky, stejný strach. To všechno se skrývá za mlčením bílých křížů na vojenském hřbitově v Colleville.
Následující den jsme zahájili prohlídkou Caen, které si již zmíněný Vilém Dobyvatel vybral za své sídelní město předtím, že se „přestěhoval“ do Londýna, kde si nechal stavět slavný Tower of London. Také v Caen míval Vilém, řečený Bastard pro svůj nemanželský původ, hrad. A že to býval nějaký hrad! Největší v celé Francii. Ani on však neušel bombardování – co nezničily německé nálety na začátku války, padlo nálety Spojenců na jejím konci. Naštěstí alespoň Vilémovo opatství, kterým žehlil u Pánaboha ten levobočný původ, zůstalo stát. V místním kostele byl také pochován, ačkoli pohřeb měl k důstojnosti daleko, neboť pozůstalí se poprali o Vilémovy ostatky. Za francouzské revoluce pak do hrobky vtrhla lůza a královy kosti hodila do řeky. Jakýsi dobrák zachránil jednu Vilémovu stehenní kost, která dnes pokojně odpočívá v kostele Sv. Štěpána.
p1090755Kolem poledne jsme dorazili do městečka Honfleur. Honfleurští rybáři podnikali kdysi výpravy až na Seychelly a na Island a vraceli se s bohatým úlovkem tresek a tuňáků. Dnes je město spíše turistickým centrem, rybí speciality si tu ale můžete dopřát pořád. Kromě toho se tu nachází největší dřevěný kostel ve Francii. Už při odjezdu z Honfleur začalo poprchat. Mžení se postupně změnilo v hustý déšť, který se nám bohužel tentokrát nepodařilo zaplašit, ani když někteří z nás ukázali opravdu příkladné odhodlání užít si etretatských útesů navzdory počasí. Městečko Etretat je obklopeno tak krásnou přímořskou scenérií, jak si jen dokážete představit. Pláž je lemována bílými křídovými útesy, z nichž moře vytvořilo brány, průhledy i skalní jehly. Jeden z útesů dokonce vypadá jako slon, který má chobot ponořený do vln oceánu. Nahoru na útesy vede stezka a v každém průvodci se píše, že výšlap na temeno sloní hlavy je vrcholným zážitkem návštěvy normandského pobřeží. Z autobusu jsem vystupovala rozhodnutá vyjít na slona třeba v průtrži mračen. Když jsem ale stála na pláži a na slona přes clonu deště sotva viděla, zachvátilo mě zoufalství. Pouze tímto chvilkovým pominutím smyslů si dokáži vysvětlit, že jsem podlehla nabádání přátel, ať se na slona vykašlu a jdu na oběd o třech chodech. Nechala jsem se odvést do restaurace, kde jsem ale spíše než po jídle mlsně pokukovala po kostelíku na vrcholku protějšího útesu. Servírka zamířila k našemu stolu a mně došlo, že jakmile si objednám, už na ten útes nevylezu. Další rozhodnutí bylo dílem okamžiku – posílila jsem se sklenkou hutného červeného a vyrazila do deště. Za deset minut jsem už v doprovodu dvou věrných duší sprintovala ke kostelíku. Děvčatům ze 4. A bych tímto chtěla poděkovat za podporu a pořízení vrcholové fotografie. Taky jim, a všem dalším, kdo lijáku navzdory vylezli na slona, hrozně závidím.
Nocovali jsme v Rouenu, kde jak známo nocovala několik měsíců i Johanka z Arcu. Ačkoli by bylo zbytečné dělat si iluze o úrovni ef jedniček, přece jen jsme na tom v porovnání s budoucí světicí nocující ve vlhkém žaláři byli lépe. Hlavně proto, že nás na Starém trhu neupálili. Johanka tam má důstojný památník i s kostelem. Celý komplex má symbolicky odkazovat na plameny, v nichž tato spasitelka Francie přišla o život. Rouen má také monumentální katedrálu, jež se obzvláště zalíbila malíři Claudu Monetovi, který ji nesčetněkrát spodobnil na svých plátnech. Město se o svůj klenot vzorně stará, což má za následek, že Monet by dneska katedrálu asi nepoznal. Za jeho života byly zdi chrámu zčernalé věky, zatímco nyní jsou obroušené do krémova.
p1090782Po Rouenu jsme zamířili do mnohými toužebně očekávané Paříže. První kontakt s královskou noblesou jsme zažili ve Versailles. Přestože je dnes tento rozsáhlý palác synonymem luxusu, v době svého vzniku přílišné pohodlí neskýtal. Stavělo se ve spěchu, aby Král Slunce mohl co nejdříve ohromovat návštěvy. Netěsnícími okny vnikal do zámku nejen chlad a meluzína, ale též zástupy mravenců a hejna jiného rozmanitého hmyzu. Navíc zde po celou dobu existovalo 8 záchodů na několik tisíc dvořanů – tento fakt by částečně vysvětloval komplikované zahrady se spoustou temných zákoutí.
A z Versailles už je do samotné Paříže jen skok… což v praxi znamená hodinu jízdy v dopravní zácpě. Popojíždění v chaotickém provozu silně zahuštěném sebevrahy na skůtrech a neslýchaně sebevědomými chodci je pro Paříž typické. Dali jsme proto přednost chůzi. Ještě prvního dne odpoledne jsme opravdu důkladně prošli obchodní centrum v La Defense a večer slavnou čtvrť Montmartre.
Následujícího rána jsme se pak vydali na pochodové cvičení. Když jsme vyráželi od Lucemburské zahrady směrem k Pantheonu, bylo nám ještě hej. V Pantheonu, což je něco jako francouzský Slavín, jsme se zastavili u rakve Victora Huga, Rouseaua a Voltaira a věnovali tichou vzpomínku svým čtenářským deníkům. Z Pantheonu jsme zamířili k Sorbonně a pak ke kostelu St Sulpice, kterým probíhá Danem Brownem proslavená Linie růže. Okruh jsme ukončili opět v Lucemburské zahradě. Někteří usedli na přichystané židle a vypadali, že už mají dost. Bylo však třeba zvládnout ještě odpoledne. Proto byl vyhlášen dvouhodinový rozchod na Rue Rivoli, aby každý načerpal sil způsobem, který se mu zdá nejvhodnější. Všichni jsme se pak sešli k prohlídce Invalidovny. Tu nechal postavit Ludvík XIV. pro invalidy ze svých válečných tažení. Těch invalidů pojala budova téměř 6000. Dnes se tam ale chodí především kvůli Napoleonovi, který odpočívá pod zlacenou kupolí v jakési obdobě matrjošky – v do sebe uložených několika rakvích z různých materiálů. Ta vnější mramorová rakev má proto úctyhodné rozměry. Zaslechla jsem něco o tom, že si tím malý velikán po smrti cosi kompenzuje. Mě osobně by spíš zajímalo, na koho myslel zavržený císař, když jej na Svaté Heleně trávili arzenem – na lid, na vojsko, na syna Orlíka nebo na osudovou Josefínu? Z Invalidovny jsme zamířili k fotogenickému symbolu Paříže, Eiffelově věži. Tato pařížská dáma v krajkovém prádélku bývala v době svého vzniku trnem v oku všem dobrým Pařížanům. Dnes je jejich pýchou. Někteří z nás se rozhodli pro opravdu intenzivní kontakt s věží a vydali se do druhého patra po 719 schodech. Pohled z vyhlídkových plošin si užili všichni. V nejvyšším patře věže jsme pak ještě vstřebali informaci, jak daleko je odsud do Prahy a kterým směrem, což nám připomnělo smutnou pravdu, že se zájezd pomalu chýlí ke konci. Večer jsme ještě absolvovali vyhlídkovou plavbu po Seině a prohlédli si Madame Eiffel ve večerní zlaté róbě.
Naše poslední pařížské ráno nás zavedlo na Île de la Cité, jemuž dominuje katedrála Notre Dame podobná dokonalému stříbrnému šperku na bílých šatech Paříže. Všichni společně jsme pak stanuli na nultém bodě města. Růžice vsazená do dlažby před katedrálou odkazuje na pomyslný střed města, odkud se dodnes počítají všechny vzdálenosti v Paříži. Z historie jsme pak skočili rovnýma nohama do moderny, neboť naší další zastávkou bylo kontroverzní Centre George Pompidou a bláznivá Stravinského fontána. Odpolední program pak vyplnila návštěva muzea v Louvru, kde se všichni mohli na vlastní oči přesvědčit, že Mona Lisa je vlastně hrozně malá. Nikdo nemá dnes příliš jasno v tom, proč je zrovna La Joconda, jak by řekli Francouzi, považována za Da Vinciho vrcholné dílo. Nejspíš za to může sám Mistr, který si tohoto ženského portrétu nadevše cenil, nemohl bez něj usnout a odmítal jej prodat, ačkoli mu král František I. za něj sliboval modré z nebe. Z obrazáren nám již zbývala jen jedna cesta, dolů a stále dolů do podzemních parkovišť pod Louvrem, kde nás čekal autobus. Naposledy jsme se vydali do pařížské dopravní špičky. A stejně jako slavná Mona jsme se pro sebe usmívali, protože jsme věděli, že jsme zažili nádherný týden, který nám už nikdo nevezme.p1090842
Mgr. Zdeňka Hrstková

Kategorie: Cizí jazyky