Třídní výlet

Již je to nějaký čas, co se shledala skupina těch nejzvláštnějších lidí na naší milované hroudě. Tito lidé, kteří prožívali po celý rok mnoho neobvyklých situací a zážitků, se nyní rozhodli společně toto všechno završit výletem, který pro mnohé znamenal úžasný odpočinek od dlouhé školy a pro ty zbývající zase ten největší psychický nápor za celý školní rok. Samozřejmě, že těmi zbývajícími myslím dva vyvolené pedagogy, kteří měli tu čest na nás dohlížet. Pro jednoduchost si je můžeme označit jako Pedagoga 1 a Pedagoga 2. Tito dva pedagogové zakoupili hromadný lístek na vlak, abychom do Kroměříže, která byla cílem našeho výletu, nemuseli jít pěšky.
Sraz na nádrží 12. června 2011 byl určen na 8.00, ale protože někteří členové naší skupiny pocítili hned po příchodu potřebu odlehčit svůj žaludek od narychlo snědené snídaně, spěchali rychle domů, aby tak učinili. Asi v 8.45 byla skupina již kompletní, tedy až na jednu výjimku. Tento člověk, ačkoliv šel spát hned po večerníčku, zaspal a byl probuzen až našimi hlasitými výkřiky do telefonu, který jej po ránu ohromil mohutným zvoněním. Naštěstí byl vybaven koloběžkou se třemi rychlostními stupni a s přídavným pohonem, a tak odjíždějící vlak nakonec stihnul.
Cesta vlakem byla velice zajímavá. Hlavně tím, že ti, kteří nestihli posnídat, otevřeli okýnko vlaku a za jízdy si nachytali pár mušek přímo do úst. Strava to byla prostá, leč výživná a mnozí si ještě rádi přidali. Po odcvaknutí jízdenky prostorově výrazným průvodčím, kterého všichni žertem nazývali plejtvák, jsme si již jen užívali jízdu pěknou krajinou.
vylet-2Po příjezdu do Holešova jsme šli na prohlídku Šachovy synagogy a přilehlého hřbitova, kterým nás provázel zdejší průvodce ovládající mnoho jazyků, jimiž ohromoval naše děvčata. Těm se při zvuku jeho líbezného hlasu podlamovala kolena. Tento mužíček se nejvíce předvedl, když nápis na jakési desce přeložil tak, že nedával smysl. Po prohlídce přilehlého hřbitova jsme slušně poděkovali, do keramického Golema korunku povinně vhodili a odebrali se zpět na nádraží, odkud jsem vyrazili rovnou do Kroměříže. Z kroměřížského nádraží jsme ještě museli podstoupit menší pochod smrti doprovázený práskáním biče Pedagoga 1 do našich ubohých a prohlídkou židovského hřbitova zmožených zad a pobízením Pedagoga 2 ke zvýšenému tempu. Nakonec jsme dorazili na naši ubytovnu, kde jsme již mohli spočinout a užívat volna. Všechno bylo v klidu až do večera, kdy se najednou na naší ubytovně objevili dva příslušníci městské policie. Pro jednoduchost je opět nazývejme Příslušník 1 a Příslušník 2. Tito dva příslušníci byli velice sehraní. Příslušník 1 vyjednával s naším Pedagogem 1 důsledky incidentu, o kterém se ještě zmíním, a Příslušník 2 se snažil s naším Pedagogem 2 vykouřit dýmku míru. Marně. Příslušník 1 se asi nepohodl s Příslušníkem 2, když se hádali o to, kdo bude řídit jejich skvělé policejní auto, a tak ve skupině skládající se z dvou příslušníků a dvou pedagogů zavládla špatná nálada a zmatek. Vše skončilo zápisem Pedagoga 1 do trestního rejstříku Příslušníkem 2, uhašením dýmky míru Pedagogem 2 a vykopáním válečné sekery Příslušníkem 1. Když se nám podařilo zahnat oba příslušníky pomocí ohně, dupání a křesání pazourků, mohli jsme se konečně odebrat k nerušenému spánku. Důvod jejich návštěvy byl více než zbytečný. Jeden člen naší skupiny zrovna testoval svůj armádní laser svícením po městských stavbách. Svítil si a svítil si, až spatřil jedoucí auto. Rozhodl se, že si posvítí i na něj. Bohužel to bylo policejní auto, v němž seděli dva výše zmínění akční hrdinové – Příslušníci 1 a 2.
Druhý den jsme započali prohlídkou kroměřížského muzea, které se nacházelo pod dlažbou náměstí a obsahovalo spoustu zajímavých exponátů, které jsme si všichni i přes důrazné varování osahali a otestovali jejich výdrž. Před odchodem jsme ještě stihli řádně upravit návštěvní knihu k obrazu svému.
Po návštěvě muzea jsme měli dost času na to, abychom utratili nemalé částky ve zdejších restauracích za jídla, která naprosto neodpovídala své ceně. Například se zde prodávala taková tuhá kolečka, na nichž bylo zvláštní červené mazivo a jakési zplstnatělé kusy čehosi houbovitého. Ale neberte to za 120 korun. Myslím, že místní domorodci tomu říkali pizza, nebo tak nějak.
Když jsme se vydatně najedli, odebrali jsme se k nádraží a vlakem jsme vyrazili na další skvělou část našeho výletu, tedy plavbu na lodi. Když jsme dorazili na místo, byli jsme rozděleni na dvě skupiny. Mezitím co se první skupina plavila na rozbouřené řece a doslova bojovala o svůj holý život, my jsme dostali možnost upéci si buřta a k němu zakousnout chléb. To bylo v podstatě první jídlo tohoto dne. Když se dostala řada na nás, některé slabší povahy se zhroutily a nebyly schopny tuto velice náročnou plavbu podstoupit. Nechali jsme je tedy na pospas vlkům a sami jsme se odebrali na rozbouřenou vodu. Za burácení hromů a výkřiků topících se spolužáků jsme vzdorovali vlnám tak velikým, že barvité líčení potopy světa je oproti naší plavbě úplné nic.
Po náročné plavbě jsme se usušili, symbolicky uspořádali pohřeb utopeným druhům a odebrali se zpět do Kroměříže. Zde jsme k večeru navštívili vinný sklípek, ve kterém se nacházely obrovské sudy o obsahu až sto sedmnáct tisíc litrů. Po usilovném přemýšlení, koho narvem do sudu, jsme se rozhodli, že si radši odebereme vzorek plísně, které byly po stěnách tuny. Ne že by šlo o tu plíseň, ale na ní byly nalepeny tisíce mincí různých měn.
Poté došlo na ochutnávku. Ochutnali jsme 4 druhy vína, zazpívali jsme si (povinně) a po rozbití nutného počtu skleniček jsme se vrátili na ubytovnu, kde jsme znaveni chtěli usnout, jenomže jsme byli nuceni účastnit se večerní návštěvy restaurace, a tak jsme si lehli až po návratu.
Poslední den se nám již začaly tenčit zásoby jídla, proto si mnoho z nás ráno muselo přivstat a jít obstarat nějaké jídlo do divočiny za městem. Po dlouhém bloudění kroměřížskou buší jsme objevili pobočku obchodních sítí Albert, kde jsme skolili prase a připravili vydatnou snídani.
vylet-1Nakonec jsme si sbalili věci, které nám poté byly odebrány v informačním centru, uklidili pokoje a vydali jsme se na prohlídku Zámku Kroměříž a Květné zahrady. V zahradě nás prováděla drobná dáma, nápadně připomínající Miloušovu tetičku ze Saturnina. Obhlídli jsme pár kytek, poslechli jsme si, jak vedení zahrady protékají dotace mezi prsty a jak jsou na tom teď špatně a odebrali jsme se na zámek. Prohlídku zámku nám zpestřila naše průvodkyně, kterou jsme si již ze začátku znepřátelili, protože se pár jedinců z naší skupiny jaksi zapomnělo dostavit. Nakonec dorazili a prohlídka mohla začít. Naše průvodkyně nám sdělila mnoho zajímavých faktů o historii zámku, ukázala nám krásné sály s nástěnnými malbami a na samotném konci prohlídky dodala: „Myslím, že jste rádi, že už je konec.“ Všichni samozřejmě milosrdně odvětili, že prohlídka byla skvělá a že by si ji klidně zopakovali. Bojím se, že pravda byla trochu odlišná. Na zámku všechny nejvíce zaujaly obrovské papuče, které jsme si nasadili na boty a klouzali jsme se po zámeckých parketách.
Nicméně … po prohlídce jsme se vrátili k informačnímu centru, kde nám vydali naše zavazadla, ačkoliv jsme se o ně museli poprat s mohutným recepčním, a odebrali jsme se na vlak. Cesta zpátky již tak divoká nebyla. Všichni odpočívali a nebyli schopni cokoliv ničit. Po příjezdu do Opavy jsme se srdečně rozloučili s Pedagogem 1 i 2 a šťastně jsme ťapkali domů.
Oba naši pedagogové by měli být řádně oceněni, protože výkon, který podali, byl více než chvályhodný. I přes naše nepříliš vzorné chování udržovali dobrou atmosféru a nenechali se odradit ani zákeřnou průvodkyní na zámku, která je chtěla zavřít do hladomorny, aby zde sloužili jako názorná ukázka obětí tehdejšího drsného režimu.
Kdybych měl výlet ohodnotit jednoduchou větou, asi bych řekl: Na ochutnávce vín nám mohli dát více ochutnat…
Pro ilustraci přikládám ještě fotky Miloušovy tetičky a židovského lamače srdcí.
Jakub Škrobánek, 1. C

Kategorie: Aktuality