Pálavská premiéra

22. 6. 2011,

Pálavská premiéra
Je milé, když se člověk musí přemáhat, aby na něčem našel chyby a ony mrchy ne a ne se ukázat. A přitom Pálava nezačala zas tak optimisticky. Stávka (tímto bych chtěl pozdravit pány odboráře a skutečně hluboce doufám, že si vystávkovali aspoň jednu slušnou kravatu) se šikovně trefila do termínů našeho příjezdu (pondělí) a posléze také odjezdu (čtvrtek), až se nakonec zdálo, že nepojedeme vůbec, nebo stopem. Po několika strašlivých kolektivních kletbách vyslaných směrem na výše zmíněné strážce sociální spravedlnosti jsme se dohodli na odjezdu v úterý a návratu v pátek. Cesta vlakem proběhla tak, jak už to při podobných cestách bývá, na hromadné pění prostonárodních písní v dvouvagonovém kodrcálku se nezapomene :).
Nicméně mikulovská krajina, na kterou nedám dopustit a o které jsem spolužákům básnil půl roku dopředu, vypadala pod mraky šedivá, smutná a tamní nádraží taky zrovna nepřipomínalo pohlednice z vináren, spíš z okolí Černobylu.
Následující dny však zcela obrátily směr. Počasí osvítilo krásy jihomoravské krajiny a brzy objevený zámecký park s nádherným výhledem, který jsme se k nelibosti místních lavičkových ochmelků jali okupovat po veškerý náš volný čas, nám nabídl mnohá potěšení, stejně tak jako množství exkurzí nám nabídlo možnost si odpočinout, utřídit si myšlenky a v mém případě se taky vestoje vyspat. Také jsme se ovšem leccos dozvěděli. Vynechám-li zábavného pana průvodce ze zámku Valtice (kde mimochodem nádherně kloužou parkety), dověděli jsme se vždy něco nového, ať už o historii výroby vína nebo o životě mikulovských Židů. Nemá smysl tady vyjmenovávat a hodnotit, důležité je, že v nás něco zůstalo. A to ostatně platí o celé „Pálavě“, tak úžasný zážitek se těžko bude kdy opakovat. Díky za něj.

Jan Kostera, 3. A

Kdo byl s námi na Pálavě, neprohloupil

I přes počáteční problémy způsobené železniční stávkou jsme se v úterý 14. června 2011 dostali na další místo z cyklu školních exkurzí; tentokrát jsme po téměř tříhodinové cestě kodrcavým vlakem vystoupili na skromném nádraží s nápisem „Mikulov“. Naše kroky směřovaly k zámku, konkrétně na náměstí, kde jsme byli po následující tři noci ubytováni. Samozřejmě jsme nenocovali na dlažbě, ale v překrásné ubytovně s nápaditým názvem U zajíce, částečně poznamenané léty komunistických představ o solidním ubytování.
Po tradičním rozdělení pokojů se za doprovodu učitelů a průvodců jednotlivé třídy vydaly prozkoumat nedalekou jeskyni Na Turoldu a také samotné centrum města a jeho pamětihodnosti. Protože naše ubytovna nebyla kapacitně schopna nasytit hladové krky téměř sedmdesáti studentů a učitelů, na večeři jsme šli až na druhý konec města, což někteří nesli s nelibostí, ale záhy se ukázalo, že se není čeho bát – spíš naopak. V příjemné restauraci-pizzerii totiž nejen výborně vařili, ale dal se tam hrát bowling, čehož samozřejmě téměř všichni následujícího dne využili a skvěle se tak pobavili.
Druhý den byl zřejmě jedním z nejnáročnějších, jelikož aktivity zabraly většinu dne. Třída 3.A zamířila do národní přírodní rezervace Děvín-Kotel-Soutěska, kde za doprovodu milé a ani trošku šílené průvodkyně poznala krásy zdejší flóry a fauny. Třídy 3.B a 3.C byly dopraveny do Valtic, kde studenti absolvovali prohlídku zámku a zámeckých vinných sklepů a kde se mj. dozvěděli něco o výrobě vína. Poslední den se třídy vyměnily.
K večeru jsme se pak všichni společně něco dozvěděli o dějinách židovské komunity v Mikulově.
K volnému času je nutno dodat, že jsme o něj nebyli zcela ošizeni a bylo jej kde strávit – ať už v nádherném zámeckém parku, kde si někteří z nás odvážili zahrát frisbee, nebo v různých zákoutích Mikulova, v restauracích, obchodech.
Odjeli jsme v pátek ráno, tentokrát o poznání tišším vlakem a (ačkoli to zní kýčovitě) plni skvělých zážitků a dojmů.

Ondřej Herudek, 3.A

Kategorie: Biologie, Dějepis, Zeměpis