Osvětim

5. 4. 2011,

    V pátek 1. dubna 2011 pořádaly vyučující českého jazyka na SGO exkurzi do Osvětimi, kde se uskutečnil největší zločin 20. století, ne-li za celou existenci lidstva. Ano, je poněkud morbidní pořádat takovouto prohlídku na „apríla“, ale vzhledem k nedostatku volných termínů a přílišnému zájmu o prohlídku koncentračního tábora nebylo možné vybrat jiný den. O akci byl obrovský zájem, spousta studentů musela být pro malou kapacitu autobusu odmítnuta.
    Jelikož cesta do bývalého koncentračního tábora trvá tři hodiny, musel autobus vyjet v brzkých ranních hodinách. Místa ve voze byla tak cenná, že si nikdo nedovolil stěžovat. Ale cesta ubíhala rychle a již v osm hodin jsme klepali na brány města.
    Samotná exkurze se skládala ze dvou částí: z prohlídky tábora přímo v Osvětimi a z následného přesunu do Březinky, kam v období 2. světové války přijížděly transporty s vězni. Průvodci byli výborní, ovšem naše hlavy nebyly schopny si zapamatovat kvanta údajů a čísel, která nám byla přednášena. Snažili jsme se soustředit na atmosféru tábora a na pocity, které v nás ona atmosféra vyvolávala. Údaje o Osvětimi a Březince si dokážeme najít sami, vjemy z tohoto místa se však na internetu stáhnout nedají. Každý kout a každý kámen zde působí velmi tísnivě a nepříjemně. Záběry z filmů a fotografie nahradila syrová skutečnost, která se do nás hluboko zahryzla.
    Vrcholem byly nepochybně dvě události, které s prohlídkou jako takovou neměly nic společného. Nejdříve jsme při cestě k východu procházeli kolem modlících se Izraelců. V podobě písně promlouvali k zavražděným v táboře a ona melodie probudila soucit i v nás. Sluchátka s výkladem musela jít dolů, tuto událost není nikdo schopen vylíčit. Jakkoli je Osvětim působivá svým příběhem a hrůzami, které se tam udály, bude to právě tato píseň, na kterou budu jednou vzpomínat.
    O pár kilometrů dále v Březince úplně na konci prohlídky se odehrála druhá událost, na kterou budeme vzpomínat. Naše skupina narazila na průvod, který se skládal také z Izraelců. Modrobílé vlajky a Davidovy hvězdy bily do očí a nedovolovaly nám odtrhnout zrak. Takto působivě skončila naše exkurze v Osvětimi.
    Při zpáteční cestě jsme se snažili pochopit, co vedlo nacisty k činům, jež v táboře prováděli. Zanadávali jsme si na ně, ale na žádné vysvětlení jsme nepřišli. Vždyť ani lidem, které nesnášíme, bychom nepřáli taková muka, jaká zažili židé v koncentrácích. Můžeme jen doufat, že tato tmavá skvrna ve světových dějinách zůstane osamocena a že lidstvo se alespoň v tomto případě poučí. Situace z Osvětimi se nesmí nikdy opakovat.

   Jan Hrabica, 4. A

11_04_01 Osvětim

[Prezentace]

Kategorie: Aktuality