V rámci projektu Jeden svět ve školách jsme ve čtvrtek 12. listopadu 2009 na Slezském gymnáziu uspořádali další z řady besed s pamětníkem. Žáci dějepisného semináře ze 3. a 4. ročníku se sešli v jedné z učeben a nejprve zhlédli film In nomine patris. Tento hraný snímek nás nechal nahlédnout do pozadí kauzy kolem Josefa Toufara, kněze v Čihošti. Při jeho kázání údajně došlo k zázraku – měl se pohnout dřevěný kříž před oltářem za jeho zády. Tehdejší státní bezpečnost toho využila a zahájila tažení proti církvím v Československu. Navíc se rozhodla vytvořit propagandistický film, ve němž měl farář Toufar vypadat jako manipulátor a rozvratník, který chce místním sedlákům zabránit ve vstupu do zemědělských družstev.
Toufar byl pod rouškou noci zatčen a odvlečen do vězení. Velmi naturalisticky byly vylíčeny minuty výslechu, při němž vyšetřovatel použil skutečně brutálních metod, aby z faráře vynutil doznání. Bití a kopance pomohla Toufarovi snášet slova modlitby In nomine patris – Otče náš. Další výslechy se od prvního nelišily, až došlo k takovým zraněním, která se neslučovala se životem. Neteř faráře Toufara ještě čtyři roky pátrala v různých státních věznicích, než jí bylo konečně oznámeno, že její strýc už dávno není mezi živými. Státní bezpečnost přece nepotřebovala mučedníka.
V besedě jsme měli příležitost promluvit s jiným představitelem církve, s panem děkanem Josefem Veselým. Stručně nastínil svůj život a pak se začaly ozývat dotazy. K rozhodnutí stát se knězem pana Veselého vedly životní zkoušky a nemoc, kterou se mu podařilo s pomocí bližních překonat. Proto svůj život zasvětil službě druhým. S koncem 2. světové války uzavřel svá středoškolská studia a přihlásil se na teologickou fakultu. Když ji pak komunistický režim zrušil, byl povolán k pomocným technickým praporům v Mimoni, kde pracoval tři roky na stavbách. Po návratu udržoval styky se svými přáteli z olomoucké teologie a to se stalo důvodem pro zatčení, vyšetřovací vazbu a uvěznění. Ve věznicích strávil pět let, většinu ve Valdicích.
Podle slov pana děkana Veselého to ale nebyl ztracený čas, protože se zde setkal s řadou vynikajících lidí – profesory, spisovateli, vědci. Ve Valdicích také vznikla část jeho poetického díla. Verše samozřejmě nemohl zapisovat, neboť jako vězeň nesměl vlastnit papír ani tužku. A tak mu pomohla paměť, do které básně ukládal a zapsal je teprve po propuštění. Literární tvorbě se Josef Veselý věnuje stále a na svém kontě má již několik básnických sbírek. Z těch nám přečetl vybrané texty a své knihy škole věnoval. Byli jsme překvapeni, jak prostě a mile se vyjadřují k záležitostem srdce. Posuďte sami verše, které napsal své mamince v době, kdy mu vyšetřovatelé řekli, aby se raději rozloučil, protože se z vězení možná nevrátí.
Mamince
Dík tobě za život
a neplač už mami
všechno se stejně jako dřív točí
jen prosím svítilnami dobrých svých očí
provázej dále každý můj krok
Dík tobě za lásku
a neplač už mami
jen ty to víš co bylo mezi námi
a noci probdělé když skupinami
hlídaly s tebou každý můj tep
A za tu píseň co v srdci mi zní
dík tobě mami
za první slovo jež vyšlo z mých úst
za to že v stínu tvém mohl jsem růst
a na klíně tvém si zpívat a hrát
za to že s tebou měl jsem všechny rád
díky má nejdražší
děkuji tisíckrát.
Pan děkan Veselý se s námi rozloučil přáním krásných a úspěšných zítřků, což ocenil nejeden z naslouchajících maturantů, a v době, kdy již záhy nastane advent, přidal krátké PF pro rok 2010. Chceme poděkovat za návštěvu a odnášíme si snad i dostatečné poučení pro zítřek.
Mgr. Magda Hrstková
Kategorie: Dějepis