Exkurze do Osvětimi

5. 11. 2009, Magda Hrstková

7. října 2009 jsme navštívili Osvětim. Naše dojmy snad ani nelze popsat.
Uplynulo bezmála 65 let od ukončení druhé světové války a osvobození koncentračních táborů, které se staly synonymem utrpení, bolesti a pokoření lidské hrdosti, a přesto se na takto tragická místa lidé stále vrací. Snad aby si připomněli, jakých hrůz je schopen člověk s neomezenou mocí, či jen zavzpomínali na miliony nevinných, kteří našli smrt právě zde.
Osvětim, vyhlazovací tábor, který v dnešní době slouží jako muzeum, názorně předvede, jak mohou lidé během několika málo okamžiků přijít o majetek, přátele, rodinu a mnohdy i o holý život. Prosby nebo nářky nezabírají, krutí věznitelé se nedají obměkčit ani přemluvit. Lidé se zde mění v pouhá čísla, které je potřeba postupně vyškrtat. A vy se cítíte jako pozorovatel všech těchto krutostí, nespravedlnosti, bez nejmenší šance pomoci.
Hned při vstupu na vás zapůsobí původní, dosti cynický nápis „Práce osvobozuje“, ačkoli vy sami dnes už víte, že svobody v Osvětimi nedosáhl nikdo. Při procházení jednotlivých bloků vám přebíhá mráz po zádech. Obrázky kreslené po válce vězni nebo poslední obrázky malých dětí jdoucích do plynu nenechají nikoho chladným. A pokud ano, průchod menší plynovou komorou, ze které přímo sálá tragický nádech celého místa, většinou sebere i poslední zbytky lhostejnosti.
O množství věcí, které byly zabaveny, nebo lidí, kteří zde byli zabiti, svědčí i zlomek předmětů nalezených po osvobození tábora, jenž je zde také vystaven. Dětské botičky, vlasy, kufry nebo domácí potřeby, to vše budí dojem nicotnosti lidského bytí.
A když už si myslíte, že nemůže přijít nic horšího, než procházka mezi ostnatými dráty či pohled do uzounkých kobek, přijde Brezinka. Likvidační tábor, kde slovo člověk ztrácí veškerý význam. Osobnosti, charaktery, postavy mizí bez mrknutí oka, během několika smrtelných nádechů. A jediné, co v dnešní době vidíte, je prales komínů, táhnoucí se do obrovské šíře, z nichž každý jeden znamená další a další budovy připravené pro umírající. Stačí jediný pohled do dosud stojící stodoly a veškerá představa o lidskosti se může rozplynout. A Vám potom tane na mysl jediná otázka: Kde byl Bůh? A legendární Sophie Vám sama odpoví: Ne Bůh, kde byl člověk?
Uplynulo bezmála 65 let od ukončení druhé světové války, lidé, doba i čas se změnili, ale my si z Osvětimi odvážíme důležitou radu: Nikdy nedovolte, aby propukla další válka, už jenom kvůli tomuto ne. A nakonec si nechám ještě jednu svou myšlenku. Každý, kdo Osvětim navštíví, by tu měl zanechat kousek srdce, aby věděl, jaké má štěstí, že zde ponechá jen to.
Lucie Šimková, 4. A

Kategorie: Dějepis