Seminaristé z dějepisu na další exkurzi

10. 5. 2007,

aneb
Několik důvodů, proč si dát schůzku na hřbitově

10. 5. 2007 – Smrt je neoddělitelnou součástí života. O tom se mohli přesvědčit studenti třetího ročníku, kteří navštěvují seminář z dějepisu. Ve čtvrtek 10. května 2007 si totiž dali „rande na hřbitově“.S tvrzením úvodní věty se zde setkali doslova – právě probíhal pohřební akt. Ale bylo možno tu první větu vyložit také jinak: hřbitovy jsou pro historiky neocenitelnou studnicí informací. A tím nemyslíme jen jména a data na náhrobcích. Ta konec konců za čas vyblednou nebo je smyje déšť. Hřbitov ale prozrazuje mnoho o místních sociálních či sociologických poměrech, informuje nás o významných osobnostech a událostech regionálního, ale také širšího významu. V neposlední řadě je architektonickou a uměleckou pokladnicí.

Současný opavský městský hřbitov není na svém místě příliš dlouho – tedy z historického hlediska. Byl podle projektu architekta Eduarda Labitzkého vystavěn v letech 1890 až 1891. První zdejší pohřeb se konal v červnu 1891, kdy byla do země uložena jednadvacetiletá studentka Marie Böhnelová. Některá místa však už byla obsazena – byly sem totiž přeneseny ostatky zesnulých z bývalého městského hřbitova, který se nacházel v místech, kde se dnes tyčí kostel sv. Hedviky.

V centrální části katolického hřbitova byla naplánována kolonáda. Její stavbu financovali ti, kteří si zde přáli umístit vlastní hrobky, např. opavský starosta Rochowanski nebo cukrovarník Janotta. Nakonec tu však nalezneme pouze čtvrtinu zamýšlené stavby. Vedlejší čtvrtkruh zabírá hrob, do nějž byl uložen Petr Bezruč, básník Slezska, po své smrti v roce 1956. Na různých místech hřbitova pak narazíme na hroby malíře Zdrasily, továrníka Weisshuhna, politika Kudlicha, obchodníka Skasika, propagátora požární ochrany Gudricha nebo lidumila lékaře Kolofíka, který na svou výpomoc potřebným doplatil vlastním zchudnutím a nebýt jeho přátel nejspíše by sám zahynul hlady. A tak jdete od hrobu ke hrobu, od pomníku k pomníku, čtete jména, data a u těch starších i osobní poznámku o zesnulém a za tím vším vyvstávají lidské osudy.

Část hřbitova připomíná válečné konflikty minulého století. Nalézá se zde pomník obětem 1. světové války. Je velmi zvláštního tvaru, ale až po upozornění si uvědomíme, že připomíná rukojeť meče, jehož čepel je hluboce zaražena do země. Autorem projektu a tvůrcem je sochař Obeth. Nedaleko je v poněkud modernějším zpracování připomenuta památka padlých vojáků sovětské armády z doby 2. světové války. Na pomnících čteme, že v hromadných hrobech byly uloženy ostatky několika tisíc vojínů, důstojníkům se dostalo individuálních náhrobních kamenů. Ty jsou vyrovnány do symbolických řad, jež srovnaly všechny rozdíly.

Poměrně nový je pietní hřbitov německých vojáků z 2. světové války. Mohl být zbudován až po roce 1989, má symbolickou úpravu, neboť už zřejmě nikdo neurčí, kolik obětí skrývá půda zelenající se jarní trávou.
Na opavském městském hřbitově nalezly místo posledního odpočinku také řádové sestry. Těmto hrobům je vyhrazen prostor v levém křídle. Nedaleko se právě buduje nová smuteční obřadní síň, která nahradí starou. Tu byste našli vpravo od vstupní brány hřbitova, v areálu židovského pohřebiště. I na tento hřbitov jsme vstoupili. Oproti minulosti je dnes víc udržován. Náhrobní kameny, většinou z minulého století, nejsou tak impozantní, jako například ty na židovských hřbitovech v Praze, Třebíči nebo Mikulově. Jasně však rozpoznáte židovskou symboliku, některé nesou nápisy v hebrejštině.
Dospěli jsme k názoru, že je dobré čas od času navštívit místo posledního odpočinku našich předků. Procházka přinese poučení a v tomto jarním období i odpočinek či meditaci doprovázenou mnohohlasým ptačím sborem.

Mgr. Magda Hrstková

Kategorie: Dějepis