Osvětim

2. 11. 2006,

27. 9. 2006 – Pokud jste se čistě náhodou procházeli ráno před pátou hodinou kolem východního nádraží, mohli jste vidět tlupu rozespalých studentů Slezského gymnázia, vehementně se deroucích do autobusu.

Bohužel rychlý nástup byl zbržděn Mgr. Dočekalovou, která ještě kontrolovala naše občanky nebo pasy, abychom se vyhnuli případným potížím, které by bez těchto dokumentů mohly na hranicích nastat. Nikdo nezklamal.
Z většiny počáteční ospalost víceméně opadla a – nevím proč – všichni se nemohli dočkat česko-polských hranic. Byli jsme zvědaví, jak proběhne kontrola a jestli opravdu „hraničáři“ budou chodit se psy a svítit na nás baterkou. Psa neměli a baterkou nesvítili. Spořádaně jsme ukazovali naše předem pečlivě připravené pasy a kontrola šla hladce, dokud se hyperaktivní „hraničář“ nedostal do zadní části autobusu. Tam se totiž usadil náš ruský spolužák a k všeobecnému veselí mu byl pas zabaven s dotazem, jestli je vlastně jeho. Samozřejmě byl, ale na toto zjištění jsme museli počkat zhruba půl hodiny.
Po přejezdu hranic většina začala pospávat. I mezi „klimbáním“ jsem pozorovala detaily z okna a snažila se zachytit rozdíly mezi ČR a Polskem. Prvním z nich byla nevlídná, studená mlha, která se ne a ne zvednout. Krajina kolem byla jak vystřižená z hororu. Ale to vlastně nebylo to nejhorší. Když už bylo trochu světlo, prohlížela jsem si polská města. No teda fuj! Všude samý komín a smog. Pokud bych ovšem něco na Polsku ocenila, tak to byly vesničky. Každý, byť sebechudší, měl naprosto výstavní plot a zahradu. Tímhle jsem byla fascinovaná a nemohla jsem odtrhnout oči.
Do Osvětimi jsme dorazili s dobrou náladou. Musím říct, že stačilo asi 10 minut na to, aby šla pryč. Jediný, kdo byl o.k., byla naše průvodkyně. Silně deprimující, ale velmi zajímává prohlídka trvala pouhé 2 a půl hodiny, protože pak jsme se přesouvali do nedaleké Březinky. Myslím, že je škoda, že si to každý nemohl projít sám svým tempem. Tak jsme si ani pořádně nedokázali uvědomit všechnu tu hrůzu. Pochopili jsme jen zlomek, ale i o tom zlomku svědčily bledé a zkormoucené obličeje většiny. Podle mě – kdo nebyl v Osvětimi, nedokáže pochopit vyprávění o ní. Dokud tam nejste, tak je to pro vás jen o nějakém koncentráku, kde zemřelo x miliónů lidí. Ale vidět, v jakých podmínkách žili, dovědět se, jak zemřeli a proč, to už je pak trochu silné kafe…

Soňa Korčiánová, 3. D

Kategorie: Český jazyk